„Tak teď zase umřeli ti Alexandrovci, kdo tam pojede…“. Asi nikdo, vole.
No, to asi nebylo nejlepší intro, ale znáte mě. Tak znovu a hůř:
Do Černého moře se zřítilo letadlo, na jehož palubě bylo přes šedesát členů ruského armádního pěveckého sboru Alexandrovci. To je fakt – se s tím smiř. Konspirační teorie o příčině necháme profesionálním konspirantům – at the moment kromě nich nemá jasno nikdo. Reakce publika na neštěstí byla pro strýčka gravera ovšem poněkud překvapivá a znechucující. Byli to přece jenom ti zatracení Rusáci, takže echt tryznu bylo lze čekat zejména ze strany rusofilních podlézačů. Ano, Zeman nezklamal a udělal, co měl („Tragédie je o to smutnější, že postihla jeden z nejvýznamnějších ruských uměleckých souborů, k jehož ctitelům pan prezident patří.„). Opačný tábor nezklamal rovněž, což je ovšem z velké části dáno tím, že evropská hodnota Janda je ichtyl, který to má taky v popisu práce.
Skloněné hlavy a aspoň nějakou tu umělou slzu jsem čekal od prvosledových sluníčkářů, programových citlivek a nakonec tak nějak i od „normálních lidí“. Že se všichni tihle spojí v jeden šik a pod společným praporem si zasoutěží ve flusání na mrtvoly, jsem nečekal (a rád bych zůstal ušetřen vysvětlování, že to mysleli úplně jinak). Štětina je polosenilní žvanil – tam bych to bral jako diagnózu. Od jiných to byl tak trochu šrapnel.
Důvod? Alexandrovci byli přece vojáci. Jejich cesta byla vojenskou misí – jeli podpořit jiné ruské darebáky, páchající nějaká zvěrstva v Sýrárně či kde. Jejich vina je stejná, jako kdyby sami drželi kalachy (to jsem si fakt nevymyslel). Věděli, do čeho jdou a na čem se podílí a svými hudebními nástroji šířili zlo. Tak jakýpak součich. Bum bác. Říkají ti, kterým při pouhém vyslovení některých jiných zeměpisných názvů tečou po xichtech slzy jak sloní hovna a rvou si vlasy nad různými více či méně povedenými fake moving stories.
Prostě záleží na tom, jestli ta hromada mrtvých patří do naší názorové bubliny či nikoliv. Potvrdila se moje obava (ne, že by mě to těšilo), že mnozí lidé nosí své názory jako masky, jako doplňky svého šatníku, a holá realita je jim zřejmě poněkud v rusuturu. Já to neumím – ani kdybych chtěl. Zkoušel jsem se na to podívat podobně, asi hodinu jsem to trénoval před zrcadlem, dal jsem si pár panáků… nic. Zřejmě mi v tom pomáhá má politická impotence (díky, jinak zatím dobrý) a důmyslně pěstovaná atrofie geopolitického přehledu. Nevím, kde je ta Sýrárna, kam se vlévá, co tam Rusové dělají a proč. Při všech svých vlasech, opravdu nevím. A když se tak ohlížím za těmi, kteří si myslí, že to ví, nelituju. Myslím, že mi to pomáhá být víc člověkem a míň pozérem.
Víte, když umřou člověci, už to nejsou vojáci bubáci – jsou to prostě jen mrtví člověci, po kterých někdo zůstal. Svůj osud si nevolíme – můžeme mu jít jen více či méně naproti. Aspoň soudruzi věřící by to mohli chápat (v tomhle případě nechápou). Neříkejte „čest jejich památce„, když je vám jejich památka volná jak galoše, natož abyste ji ctili. A už vůbec neříkejte ale, abyste popřeli již vyslovené. Toto mi vtloukali do hlavy palicí na všech manažerských školeních komunikačních dovedností – nikdy, opravdu nikdy. Nebude vám nikdo věřit – tak, jako vám teď nevěřím já. Máte plné tlamky neštěstí druhých, ale když se vám to nehodí do krámu, nedokážete jej odpolitizovat a vidět za soudruhem, především člověka, soudruzi!
Jo, co jsem to… aha, taky vám přeju hezké svátky. Užívejme, dokud můžeme.