Hashtag #MeToo označuje kampaň, která měla původně (if at all) upozorňovat na sexuální obtěžování a násilí, páchané na ženách (mužů coby objektů sexuálního útlaku se netýká). Spustila ji aféra amerického filmového producenta Harveyho Weinsteina, který se zmíněnému hobby měl oddávat v míře větší, než malé.
Kampaň, která (stejně, jako mnohé jiné) ve svém důsledku zneužila lidské utrpení a ponížení pro pochybný prospěch sociálně, charakterově i citově pokleslých darebáků. Posledním (doufejme, že posledním) tristním důsledkem byla sebevražda křivě obviněného nešťastníka, na kterého si jeho údajná „oběť“ vzpomněla, že ji před pěti lety líbal (sic!). Právě tenhle atribut je pro celou kampaň typický – stáda perfidních rachomejtlí si po letech či desítkách let najednou hromadně vzpomínají, že jim někdo (kdo je -jistě jen náhodou- dnes známou či významnou osobností) sáhl na kolínko. Zhusta se přitom jedná o tlamy z buše esteticky znevýhodněné osoby, schopné zabíjet jen zmínkou o své fotografii, odpudivé tak, že by od nich ani Babiš EET účtenku nevzal. Dojem z kampaně je takový, že snad neexistuje ženská, která by nebyla znásilněna či s ní nebylo nějak sexuálně šíbováno – a pokud existuje, měla by to rychle napravit, aby zapadla.
Vzpomínám si na studentský život na vysokoškolských kolejích (pokud si na nějaké podrobnosti vzpomíná i vládkyně mého tukulu, tak vše předem popírám). Na spolustudenta, kterému se přezdívalo Okresní smykouš (etymologii snad netřeba vysvětlovat). Kdyby dotčené studentky po letech vybalily, co všechno s nimi prováděl, musel by si na páchání sebevražd najmout početný kompars.
Vzpomínám na spolustudentky, kterým se přezdívalo Arabely (ani zde snad netřeba vysvětlení). Těm kdyby se dnes rozbřesklo, že se vlastně nenechaly zneužívat za dolary dobrovolně a jejich tehdejší nápadníci se sem vrátili, aby si to s nimi vyjasnili, tak už ani žádné kvóty na uprchlíky nepotřebujeme.
Vzpomínám na spolustudentku z Afghánistánu (tedy byla evidována jako osoba ženského pohlaví, ačkoliv měla nejhezčí vousy z nás a postavu dělníka v kamenolomu). Ta si zřejmě z rodné vlasti přinesla jakýsi mýtus (po prvním setkání s Okresním smykoušem ovšem pochopitelný), že zdejší mužská část populace neusiluje o nic jiného, než ji hromadně, opakovaně a bestiálně znásilnit. Tuto svou obavu prezentovala, kudy chodila. Nehnula se bez obrovského jataganu a (nejsa tázána) neustále popisovala, jakým způsobem tento nástroj použije, kdyby snad někdo… No chlastalo se dost, stát se mohlo leccos. Činila tak s takovým zaujetím a odborností, jako kdyby doma byla členkou nějakého spolku pro výrobu eunuchů. Ta by tedy s instantním řešením #metoo problém neměla (alespoň ne technický).
Tedy vás zapřísahám: buďte ve střehu! Pokud nějaké osobě v době, kdy si tato přiznává, že je ženského pohlaví omylem sáhnete na nějakou okrajovou část těla, případně ji nějak sexisticky zhanobíte (pozdravíte ji, podržíte ji dveře…), nechte si od ní vystavit potvrzení s notářsky ověřeným podpisem, že neutrpěla nižádné újmy a vzniklou situaci nezneužije proti vám. Za pár let se vám to může hodit.
Všichni asi máme nějakou představu o tom, co by si zasloužil chlap, který znásilní ženskou. Některé představy zahrnují např. různé chirurgické či zahradní nástroje, stavební elementy apod. Někteří z nás mají představu i o tom, co si zaslouží ženská, která z toho chlapa křivě obviní. Tohle totiž zpátky nevezmete. Navždy to zůstane v prostoru, i kdyby se tisíckrát prokázalo, že to ne a ne a není pravda.
Ne, tento článek nemá být popíráním ani zlehčováním sexuálního násilí, ke kterému reálně došlo. Pokud jste to tak pochopili, můžete mi klidně políbit rusutur – bez obav, že vás za to časem budu v rámci nějaké kampaně za něco někam popotahovat. Má být jen příšpulkem k pochopení, že zneužít se dá jakýkoliv segment lidské bídy a že se sebelepší úmysl zvrhne v běs a lynč, když se ho chopí bezohledná láje sociálních teroristů aktivisté. Haj hou.