Motto: „Vždyť přece nejsou všichni stejní!“
Kdybych dostal bůra pokaždé, když tuhle věty slyším, dávno jsem si kydl rusutur někam na Floridu a užíval si Christmas on the beach.
Proti takové demagogii se těžko něco namítá. Všichni cikáni přece nečórují a nejsou profesionální socdávakaři. Všichni moslemíni přece nejsou potenciální teroristi. Všechny vrány přece nejsou černé. Nejsou. Všechny ne. O tom to je. Formální nepřípustnost paušalizace je zneužívána k neformálnímu ignorování statistiky. Cože? Že žádná neexistuje? Oficiální zpravidla ne – vést si evidenci např. ve smyslu „kolik příslušníků romského etnika za poslední rok…“ je přece neetické a rasistické. A empirické poznatky se už zpochybňují lépe.
Tendence vyvozovat z pozorovatelné frekvence některých jevů obecné důsledky nepatří k dobrému tónu. Ostatně svět přece není takový, jaký ho vnímáme. Média nám lžou (každé navíc jinak), státem provozované instituce nás glajchšaltují jedním směrem, solitérní party různých mašíblů a zoufalců tlačí proti a lidi vidí, co vidět mají, aniž by viděli, co vidět nemají. Když vás třikrát za měsíc kulturně obohatí sociálně znevýhodněný gentleman, nesmíte z toho vyvozovat žádné plošné závěry. Když se aktivista vrátí z nějaké zapařené prdele, vyvrhne na fejs něco jako „byl jsem týden mezi vyznavači bohyně Kálí a nikdo se mě nepokusil obětovat„, lajkuje mu to pár stovek wannabe intošů s hromadným rykem „tak vidíte, vy xenofobové„.
Nemůžeme přece házet všechny do jednoho pytle (když si vzpomenu na to řešení z pohádky Obušku, z pytle ven, přijde mi to ovšem občas jako dobré řešení). Nemůžeme chtít, aby někdo nesl kolektivní odpovědnost a kolektivní vinu. Nemůžeme trestat celek za menšinu (hahá!). Kdo to nechápe, je konvička.
Nemůžeme… hm… jak kdy, jak kterým směrem. Někdy je to dokonce žádoucí. Za to, co se ve světě děje, jsme přece odpovědní my všichni – příslušníci euroatlantické civilizace. My, co jsme v NATO, můžeme zato. Amíci jsou do posledního žrouta megaburgrů odpovědní za genocidu Indiánů a poslední americký vlastenec byl Geronimo. Všichni bychom měli přijímat uprchlíky, protože neseme kolektivní vinu za to, že uprchávají. Ortodoxní sluníčkář mnou pohrdá, že podporuji těžce nemocné děti v česku, protože on posílá své staré prosrané trencle s humanitárním konvojem do Sýrie či kam. Nakonec prafotr Čech byl přece taky uprchlík, ne? A totkaj Cyrda s Metúdem…
Nedávno jsem na FB zaznamenal jakéhosi dobroslava, který se coby reprezentant deseti milionů Čechů omluvil Peroutkově vnučce za to, co o jejím dědovi napindal alkoholový marasmik Zeman. Buďto je to pozérské gesto nebo ten nešťastník opravdu trpí jakýmsi pocitem viny. Další se zase stydí za svého presidenta, za to, že jsou Češi… Jedni si exota zvolili, jiní se za něj stydí. To asi bude taková ta logika „když se nestydové nestydí sami, musíme se stydět za ně„.
A jaké z toho plyne ponaučení, milé děti? Sami sebe bychom do jednoho pytle házet měli, ostatní nesmíme. Asi už došly pytle.