TLDR: zpátky na blogy!
Před třemi jařinami jste si tady mohli přečíst (tedy ti z vás, kteří umějí číst) takový ufňukaný nostalgický článek o migraci z blogů na socnety. Měl tenhle konečník: „Nějak se mi po těch starých časech stýská. Bylo to jiné. Bylo to… lepší. Voňavější. Lidštější. A už se to nevrátí.„.
Nové časy se změnily – stejně rychle a blbě, jako ty staré. Ze socnetů se stala žumpa, plná mašíblů, konspirantů, samozvaných ochránců Tradičních Hovnot a… inu, jak říkával Mistr Alien (buď velmi pozdraven, Alíče, a zase k nám někdy zajdi!), škodičů. Těžko v tom kalu najít osobnost, hodnou naší pozornosti. Tenkrát jsme byli osobnostmi všichni. Měli jsme takovou tu partu těch, co spolu mluví a mohli jsme do ní pustit každého pošuka a tlučhubu se smradlavými názory i nohama, protože jich na netu nebylo zase tolik nebo bydleli v jiné galaxii. Aliena jsme si pěstovali jako ohromného baviče, jakému není rovno – dnes by na fejsu kopal tak pralesní ligu. Každý mohl vyblinknout, čeho se mu zachčilo. Kromě rudých sáčků (ano, Jessii taky zdravím) se nikde moc nebanovalo a nemazalo (já jsem za celou svou bloggerskou kariéru sejmul jen toho řeckého kokota Šíloše a to už bylo na samém konci). Provozovatelé blogovacích platforem se nesrali do toho, co jim tam mančaft vyvádí (nebo jen minimálně a reluctantly), mohli jsme psát, o čem jsme chtěli… a tak nějak jsme si stačili. Na fejsu už nemůžete psát o ničem jiném, než o žvížátkách a žrádle (a to se vám do toho ještě serou vegani).
Jo, nemělo to ten záběr. Blogovací mechanismy neumožňovaly takovou automatiku zapojení (to bude umět až Alienův The Web, který už bude co nevidět) a vlastně se to ani moc neřešilo. A pokud chtěl někdo (téměř) úplnou nezávislost, mohl si pořídit něco na vlastní doméně a hostingu (jako je třeba tenhle můj choromyslinec). Jednotlivé bloggerské bubliny neměly takový přesah a jen málo se překrývali. Na fejsu je dnes každý členem přehršle skupin, sleduje veletucty stránek…
Asi budu muset ten výše zmíněný konečník recyklovat: nějak se mi po těch starých časech stýská. A byl bych rád, kdyby se vrátily. Ne jako náhrada toho, co děláme jinde. Třeba jen tak vedle. Tenhle choromyslinec používám jako testovací platformu pro různé experimenty s WordPressem a zkouším na něm to, co pak nasazuju produktivně na jiných WP webech. Asi si to tady ještě nějakou dobu nechám. Možná se to bude hodit…
Je milé, že v tom litoměřickém azyláku mají houmlesáci přístup na net, ale Šíloše by k tomu pouštět neměli.
jj bylo to inspirativní, protože se člověk dokopal k alespoň nějaké produktivitě. Nějak mě nebaví plodit do zdi. Ale na druhou stranu mám čas na jiné věci, takže to tak asi mělo být.
vlada
Plodit do zdi? To musí docela bolet ;-).
no tak jinak, nemám potřebu exhibovat na netu. ukazovat co jsem uvařila, kde jsem byla, jak mi sluší nové spodní prádlo apod. ráda si něco přečtu, do diskuzí se i zapojím, ale mám dost skutečných přátel a málo času na trávení hodin s virtuálními 🙂 to bylo v dobách, kdy jsem byla na mateřské a času bylo přehršle. ty jsi tuším taky kdysi říkal že FB nikdy, nebo se pletu?
Popravdě se už nepamatuju. Příznivcem jsem nebyl a nejsem ani teď, ale jestli jsem říkal nikdy… tak jsem holt kecal, no ;-).
zdravím 🙂 já teda nejsem ani na fejsu, twitru, instagramu, tik toku či jak se ty socky všechny jmenují 🙂 a ani nebudu. netoužím zveřejňovat ani fotky ani detaily ze soukromí a dát se tak všanc uživatelům těchto sítí, když mám pocit, že většina z nich jsou psychopati 🙂 a stýská se mi po ateovi a jeho kolážích, taky ty ze sebe vyplivneš článek jen sporadicky (i když teda poslední dobou je to lepší), a ráda jsem četla a čtu tarase. sice s jeho názory povětšinou prudce nesouhlasím, ale čtu ho ráda 🙂 prostě mě ty xichtoknihy a další nějak spíš odpuzují…
Což o to, psychopatů i jiného studijního materiálu se tam najde víc, než míň. Jen už je to únavné.
Jo, záTaras, to byl výživný týpek. Ten když se do toho pustil, bylo vidět, jak rudne i zvenčí. Tahle parta si to ovšem pořešila po bolševicku a nikoho mezi sebe nepustí.
Jinak i s tím fejsem platí: jaký si to uděláš, takový to máš. Je na tobě, co o sobě řekneš a koho kam pustíš. Mnozí zapřisáhlí odpůrci tam skončili (eh, tedy začali), protože jim tam prostě přešlo publikum.