• Ten rohlíček už nebudete?

    📂This entry was posted in📎and tagged

    Občan se nesmí nudit, anóbrž jinak začne vymýšlet kokotiny nebo se rozhlížet kolem sebe. O zábavu naštěstí není nouze – furt se něco děje. Tak copak tu máme tentokrát? Ředitel jakéhosi obecního krankenhausu se neotřelým způsobem pokusil zmírnit nářek zdravotních sester (samozřejmě i bratrů a jedinců variabilního pohlaví, abychom byli genderově korektní) nad těžkým pracovním údělem. Prohlásil, že se zdravotní ses… eh, no prostě ti všichni, přece nemají tak zle, když můžou po pacientech dojíždět jimi (tedy pacienty) nestlačenou chálku (pozn. překl. – pro cajzly: konzumovat nespotřebované pokrmy).

    V kontextu tohoto prohlášení je zcela jedno, jestli tomu tak skutečně je. Podstatné je, že si ten blb svým výrokem nasral do krku, sere si do něj dál ve snaze přesvědčit publikum, že to tak nemyslel a kdo to tak pochopil, je vůl, a jako bonus tedy fakticky přiznal, že se něco takového děje v jeho baráku. Nikdy mě nepřestane překvapovat, jak nedovyvinuté komunikační skills můžou mít a často mají i topmanažeři, u kterých je dialog s veřejností předpokladem.

    Ale je tomu tak skutečně? TL;DR: je. Obsáhleji: strýček graver je taky ředitel ústavu, takže o tom musí něco vědět. Strýček graver má ale i zkušenosti zezdola: býval totiž ve špitále lapiduchem i pracovníkem distribuce krmiva, takže to měl z první ruky a z obou stran. Nevydávám ovšem své zkušenosti (n.b. staré čtvrt století) za plošně platné co do místa i času – názor si udělejte sami (stejně už ho máte).

    Tam, kde jsem sloužil (interna jisté velké fakultní nemocnice), se futro pro pacoše distribuovalo z pracoviště, nazývaného Tablet. Kuchyně připravila nerezové tácy s nádobím a chálkou, tzv. dietní sestra to zkontrolovala (kolik čeho kam), pracovníci distribuce naložili tácy do nerezových vozíků, ty se zaplombovaly a lifrovaly na oddělení. Ze seřadiště si je přebírali sanitáři, případně ještěrkáři, kteří je odtahovali do vzdálenějších budov. Tady moc příležitostí k vytěžení nebylo – k lizu jsme se dostali (jako distributoři) jen na kuchyni. Na odděleních se vozíků chopily sestry (ne sanitáři) a roznesly chálku na cely. Pacoši měli nějaký čas na konzumaci, pak se z cimer posbíralo, co zbylo, a… a tady byla ta příležitost. Záleželo samozřejmě na stavu zbytků a odolnosti postkonzumentů, ale bylo toho dost. Něco bylo zcela nedotčené, něco jen trochu, ovoce se dalo dobrat bez problémů, klidně zůstal i nerozbalený taveňák… Jaká pravidla pro tohle platila oficiálně, netuším – v rámci vstupního školení mi nikdo neřekl, že něco takového (odběr zbytků) nesmím dělat.

    Zbytky zbytků se naskladnily zpět do vozíku a vrátily obráceným postupem na tablet. Tam se vozíky vyházely na pás, nádobí se separovalo a naládovalo do myčky, zbytky se podle druhu a konzistence rozdělily do plastových kýblů, které pak šly do chlaďáků (představte si márnici a víte, jak to vypadalo). Šlichtu z kýblů pak ještě odebírali zaměstnanci pro deputátní prasátka a jiné členy rodiny. Byl o to docela boj. Ze zbytků zbytků už se toho moc vytěžit nedalo, ale našli se otrlí jedinci, kterým ještě něco páslo.

    Kromě toho vznikaly přebytky už na kuchyni, které se vůbec nedostaly do distribuce. Vařit se muselo s rezervou, aby něco nechybělo, něco bylo normováno na určité kvantitativní bloky… Tyhle přebytky už jsme si rozebírali regulérně – podle interního předpisu si kuchaři, dietky a tabletáři mohli odnést definované množství. A nebylo toho málo – řádově litry na osobu. A to byl tedy řádný benefit – téměř dva roky jsem jako civilkář zcela legálně živil sebe a svou rodinu nemocniční stravou.

    Zpátky na začátek: tohle není apologie blbého ředitele. Sestry se mohly a měly ozvat proti tomu, že jimi jejich šéf pohrdá a dělá si z nich veřejně prdel (beztak na tu kuchyni leze taky). Jen by asi nebylo racionální příliš vehementně tvrdit, že žádné rohlíčky nebyly.


  • Klinika: naškrobená realita

    📂This entry was posted in📎and tagged

    Ke kauze Klinika se už vyjádřil každý, kdo má alespoň jeden otvor do rusuturu. Ačkoliv jsem při ranním aktu defekace shledal, že i já jsem takto anatomicky vybaven, nehodlám k tomu (tedy k tomu vyjádření, nikoliv k defekaci) nic zásadního přidat. Nebo pouze homeopaticky (see later).

    Úchvatný #fail jsem ale k tématu squattingu vyrejžoval na Twitteru pana Škroba. Pan Škrob je jedním z autorů hergotrubriky rádia ČRo Wave (dalším z autorů je např. nechvalně proslulý člen kolektivu a mluvčí Kliniky Jakub Ort, známý výroky „demokratizace vlastnictví“ a „fetišizace vlastnického práva“ – tolik ke zdroji) *). Pan Škrob vyznává teorii, že mezi soukromým a osobním vlastnictvím je rozdíl. To je vcelku pochopitelné – ponechává si tak zadní vrátka pro případ nepříjemných dotazů, zda by se stejně vstřícně stavěl k „demokratizaci“ svých vlastnických práv. Idea je jednoduchá: mám právo využívat něco, co je ve vlastnictví jiného a nikdo mi to nesmí sebrat. Onu zásadu z časů totalitních „co je tvoje, je i moje a na moje věci mi nesahej“ někteří z nás pamatují.

    Nevertheless, pan Škrob svou teorii podpírá grafikou, která ilustruje nikoliv rozdíl mezi soukromým a osobním vlastnictvím, leč mezi vlastnictvím a držbou. Ten elementární rozdíl je právě v přítomnosti či absenci elementu práva. Zatímco vlastnictví musí být vždy lege artis, držba nikoliv. Držba je obecně výkonem vlastnického práva, ať již legálním či nikoliv. Zde se tedy pan Škrob úspěšně zhostil role užitečného idiota a hodil na sklo pravou podstatu squattingu: squatting je transformací vlastnictví v držbu, provedenou násilnou a nelegální cestou. Quod erat demonstrandum. Humpf. Děkujeme, pane Škrobe.

    A teď ta homeopatická dávka: svezl jsem se ve fb diskusi na téma Klinika a squatting obecně. Hemžili se tam lidé, se kterými jsem se na toto téma ještě nepohádal a názory některých z nich mohly být zajímací. Inu, byly. Kdybych dostal bůra za každé to „se squattingem nesouhlasím, ale…„, můžu strávit dovolenou na Floridě. Kromě klasiky „když se o to nikdo nestará, tak je to moje“ (rozšířené o návrh zákona, který by to legitimizoval, přičemž parametry by hodnotil uliční výbor) se tam objevovaly apologie squatterů – jsou to aktivisté, tedy jen nekecají, ale taky něco dělají, jsou to vyznavači alternativního životního stylu, hledání viníků ex machina vč. kolektivní viny… Podstata problému se v diskusi vytratila – už na ni nezbyly síly.

    To je signum temporis – zeď před pravdou, postavená z keců. Od relativizace je jen krůček k legalizaci. A řekl bych, že už máme jednu nohu vpředu a druhou ve vzduchu.
    ______________________________________________
    *) a ještě něco ke zdroji: pro ČRo (tentokrát stanice Plus) komentuje Kliniku Apolena Rychlíková, redaktorka A2larm.cz, na jehož obsahu se podílí i Ort a Škrob. Vypečené veřejnoprávní médium, není-liž?


  • Vrtěti čučkařem

    📂This entry was posted in📎and tagged

    Prezident České Republiky, pan Miloš Zeman, označil příslušníky zpravodajské služby BIS za čučkaře. Tímto označením měl v kontextu výroční zprávy BIS zřejmě na mysli někoho, kdo svou práci nevykonává kvalitně.

    Kolektiv našeho ústavu (přednosta, politruk/nástěnkář a dva Arnošti) si je vědom obecných a zažitých standardů pro výkon funkce prezidenta. S tímto vědomím, ve stavu zcela příčetném a střízlivém (Arnošte, polož tu flašku!), prohlašujeme, že prezident České Republiky, pan Miloš Zeman, je čučkař.

    Disclaimer: na obranu pana prezidenta se objevil i etymologický veletoč, že čučkař je ten, kdo něco pozoruje či sleduje. K tomuto prohlašujeme, že k dětskému pornu, nalezenému v počítači pana prezidenta, se náš ústav nebude vyjadřovat.


  • Savana hokna!

    📂This entry was posted in📎and tagged

    Včera (21. hlístopadu) v tichosti prosvištěl Světový den pozdravů. Netušil jsem, že něco tak přitroublého existuje, ale když už to tu máme, rozhodl jsem se tento významný den důstojně oslavit. Celý den jsem zastavoval kolemjdoucí a zdravil je různými bizarními pozdravy. K večeru mě Arnošti odvlekli smykem na koridor a pan doktor mě propustil až dnes ráno (proto to zpoždění). Zřejmě ovšem slavil i on – když mě uviděl, pěkně zdvořile řekl „no nazdar!“, „potěšpámbu“ a „notomněhovyndej„.

    Jak jistě víte, pozdravy jsou velmi lokální záležitost – každý kotec má svá specifika. Např. domorodci, obývající chatrče na úpatí medláneckého kopce, se až do vyhlášení Samostatné republiky Královo Pole zdravili několikrát denně pozdravem „zduř tvuj chuj„. Odpovědí pak bylo „aj tvuj chuj zduř„. Domorodý jazyk se bohužel nikdy nepodařilo zcela dešifrovat, takže skutečný význam těchto pozdravů není znám. Zřejmě jde o standardizované konstanty, jako např. v arabšině „salam alaikum / wa’alaikum salam„. Mladá republika ovšem i mezi domorodce přinesla gramotnost, takže začali používat místně obvyklý pozdrav „savana hokna„, který je titulkem tohoto vědeckého pojednání.

    Na periferii Štatlu, zejména v markrabství San Julec, pak místní kmeny používají pozdrav „zdar jak sviňa!„. Tento pozdrav však smíte použít vůči jedné osobě pouze jednou denně – když ji vidíte poprvé. Pokud tak učiníte vícekrát, budete vypadat jako řeponi ze Stránské Skály. Těch je ovšem v posledních letech vzhledem k benevolentní migrační politice v Julcu stále víc, takže zapadnete.

    Na samém konečníku Štatlu, v pohoří Monte Bú (již na dohled hranic s Mongolskem), se domorodci očichávají, ovšem pouze mezi sebou. Jste-li cizinec, varujte se zdejší lid očichávat – jednak smrdí jak mokrý bobr a druhak vám hrozí snězení. Domorodci sami cizince rovněž neočichávají (výjimkou je zkouška čerstvosti před konzumací).

    A jak je tomu třeba u protinožců, v chanátu žižkovském? Ve slavném románu „Z tajností žižkovského podsvětí“ se můžete dočíst o pozdravu „kamsesemse retepos erovee“ (přibližný překlad je „my k vám taky nelezeme„).

    Velmi přátelský a pohostinný národ, obývající úrodné údolí na soutoku řek Dunaj a Khwae-Yai, se pak zdraví souslovím sice delším, leč již proniknuvším i do našich krajů: „paldopiči pokial ti pekne hutorim„.

    A jak je tomu ve vašich krajích? Jaké pozdravy používáte ve svém rodném rusuturu?


  • Co je nezabije, to je posílí

    📂This entry was posted in📎and tagged

    Panem premiérem Burešem (předpokládám, že dle výsledku soudních pří mu tak už smíme říkat, stejně jako smí být pan Okamura zván piTomiem) opět lehce cloumá kauza Čapí hnízdo. Samozřejmě jde opět o vhodně načasovanou kampaň a účelovku. Tentokrát pan Bureš údajně detašoval svého duševně nevybalancovaného synka za asistence jakéhosi Rusáka na Krym (zřejmě oblíbená destinace), aby si tam odpočinul a moc nepindal před policií, jak dělal fotrovi bílého koníka. Odhalila to dvojice novinářských pistolníků sklepního formátu s pomocí kamery v brýlích (opravdu už mám někdy pocit, že si k Rusům chodí pro inspiraci nejen Zeman).

    Mediální bramboračka úhledně kolotá, občanstvo pořádá demonstrace, politikuum vybízí Bureše k demisi… obvyklá hitparáda bezzubosti a bezúčelnosti. Koncovka se rýsuje v jasných obrysech: nestane se vůbec nic. Bureš už své voliče uklidnil: neodstoupí, ani kdyby jim obsah tlustého střeva lezl uchem. Za pár týdnů po aférce pes neštěkne – jako předtím i potom. Z Hradu opět zaznívají mantry, že útok na pana premiéra jest útokem Kavárny proti výsledku demokratických voleb (sic!) a že kdyby to náhodou pan premiér nějak nerozchodil, pan prasident ho znovu pověří sestavením vlády. Má k tomu přece po těch demokratických volbách puvoir. Nebo?

    Nebo ne. Pajdulák z Hradu (a nejen on) se snaží přesvědčit stádečko, že demokraticky zvolení politikové mají od lidu mandát k čemukoliv. Zemana přece volila polovina elektorátu, Bureša Aštarvíkolik, takže teď nikdo nemá právo demokraticky kritizovat jejich excesy, páč je to vlastně takňák hlas lidu, že? Neže. Voliči nedávají politikům svou volbou mandát k ničemu jinému, než k řádnému výkonu politické funkce. Volí úředníky, ne lidové či lihové baviče, slouhy cizích mocností, šmelináře a untrvasrmany, morální skoliotiky, legislativní hranaře či žumpoidní kreatury, kterým smrdí nohy, držka i názory. Nedávají jim svou volbou bianko šek k hovadství a prasárnám. Měli by je za takové skutky pranýřovat, nikoliv omlouvat či adorovat. O to víc, že je sami volili. A vono prd. Kreatury vylézají z politických septiků nejen nezahovněny, ale stále silnější. Fantazie selhává při pokusu představit si, co by ta která rouhavá ropuší odpornost musela učinit, aby vysublimovala z politické scény.

    Nemůžu uvěřit, že voliči Zemanovi a Babišovi nemají problém s ničím, co tenhle hrůzný tandem vyvádí, ale z mé židle to tak vypadá. Asi je to pro ně jednodušší, než si připustit, že tuhle volbu tedy opravdu řádně posrali.