Občan se nesmí nudit, anóbrž jinak začne vymýšlet kokotiny nebo se rozhlížet kolem sebe. O zábavu naštěstí není nouze – furt se něco děje. Tak copak tu máme tentokrát? Ředitel jakéhosi obecního krankenhausu se neotřelým způsobem pokusil zmírnit nářek zdravotních sester (samozřejmě i bratrů a jedinců variabilního pohlaví, abychom byli genderově korektní) nad těžkým pracovním údělem. Prohlásil, že se zdravotní ses… eh, no prostě ti všichni, přece nemají tak zle, když můžou po pacientech dojíždět jimi (tedy pacienty) nestlačenou chálku (pozn. překl. – pro cajzly: konzumovat nespotřebované pokrmy).
V kontextu tohoto prohlášení je zcela jedno, jestli tomu tak skutečně je. Podstatné je, že si ten blb svým výrokem nasral do krku, sere si do něj dál ve snaze přesvědčit publikum, že to tak nemyslel a kdo to tak pochopil, je vůl, a jako bonus tedy fakticky přiznal, že se něco takového děje v jeho baráku. Nikdy mě nepřestane překvapovat, jak nedovyvinuté komunikační skills můžou mít a často mají i topmanažeři, u kterých je dialog s veřejností předpokladem.
Ale je tomu tak skutečně? TL;DR: je. Obsáhleji: strýček graver je taky ředitel ústavu, takže o tom musí něco vědět. Strýček graver má ale i zkušenosti zezdola: býval totiž ve špitále lapiduchem i pracovníkem distribuce krmiva, takže to měl z první ruky a z obou stran. Nevydávám ovšem své zkušenosti (n.b. staré čtvrt století) za plošně platné co do místa i času – názor si udělejte sami (stejně už ho máte).
Tam, kde jsem sloužil (interna jisté velké fakultní nemocnice), se futro pro pacoše distribuovalo z pracoviště, nazývaného Tablet. Kuchyně připravila nerezové tácy s nádobím a chálkou, tzv. dietní sestra to zkontrolovala (kolik čeho kam), pracovníci distribuce naložili tácy do nerezových vozíků, ty se zaplombovaly a lifrovaly na oddělení. Ze seřadiště si je přebírali sanitáři, případně ještěrkáři, kteří je odtahovali do vzdálenějších budov. Tady moc příležitostí k vytěžení nebylo – k lizu jsme se dostali (jako distributoři) jen na kuchyni. Na odděleních se vozíků chopily sestry (ne sanitáři) a roznesly chálku na cely. Pacoši měli nějaký čas na konzumaci, pak se z cimer posbíralo, co zbylo, a… a tady byla ta příležitost. Záleželo samozřejmě na stavu zbytků a odolnosti postkonzumentů, ale bylo toho dost. Něco bylo zcela nedotčené, něco jen trochu, ovoce se dalo dobrat bez problémů, klidně zůstal i nerozbalený taveňák… Jaká pravidla pro tohle platila oficiálně, netuším – v rámci vstupního školení mi nikdo neřekl, že něco takového (odběr zbytků) nesmím dělat.
Zbytky zbytků se naskladnily zpět do vozíku a vrátily obráceným postupem na tablet. Tam se vozíky vyházely na pás, nádobí se separovalo a naládovalo do myčky, zbytky se podle druhu a konzistence rozdělily do plastových kýblů, které pak šly do chlaďáků (představte si márnici a víte, jak to vypadalo). Šlichtu z kýblů pak ještě odebírali zaměstnanci pro deputátní prasátka a jiné členy rodiny. Byl o to docela boj. Ze zbytků zbytků už se toho moc vytěžit nedalo, ale našli se otrlí jedinci, kterým ještě něco páslo.
Kromě toho vznikaly přebytky už na kuchyni, které se vůbec nedostaly do distribuce. Vařit se muselo s rezervou, aby něco nechybělo, něco bylo normováno na určité kvantitativní bloky… Tyhle přebytky už jsme si rozebírali regulérně – podle interního předpisu si kuchaři, dietky a tabletáři mohli odnést definované množství. A nebylo toho málo – řádově litry na osobu. A to byl tedy řádný benefit – téměř dva roky jsem jako civilkář zcela legálně živil sebe a svou rodinu nemocniční stravou.
Zpátky na začátek: tohle není apologie blbého ředitele. Sestry se mohly a měly ozvat proti tomu, že jimi jejich šéf pohrdá a dělá si z nich veřejně prdel (beztak na tu kuchyni leze taky). Jen by asi nebylo racionální příliš vehementně tvrdit, že žádné rohlíčky nebyly.
