Dnes mi ty internety připomněly, jak před dvaceti lety hvízdala Dáša Havlová ve Španělském sále na prsty v reakci na jakýsi Vikův výkřik k Havlovi. Bylo kolem toho tenkrát dost dlouho velké pozdvižení – první dáma, státní příležitost, blablafuj. A to všichni věděli, že je to pořád jenom hérečka.
Dnes sám prezident vrhá chundelatá přirození do veřejnoprávních médií, vulgárně spílá každému, kdo mu není po chuti a svůj úřad zastává s grácií i vůní pokáleného opilce. A lid mu za to ještě tleská. To je náš Míla! Jak daleko jsme se to posunuli, jaký kus cesty jsme ušli! A kde asi má ta cesta konec?
Občas se mi dostane toho smutného potěšení vyslechnout názory innostranců na našeho pana prasidenta. Jaké to jsou názory, snad netřeba vysvětlovat, ale doposud to bylo v pozici „My vás chápeme, tenkrát byly jiné priority, kdo to mohl tušit.“. Dnes mi to bylo naservírováno bez ozdobného prostírání: „Poprvé jste možná nevěděli. Teď už ano. Víte, kdo to je a přesto si ho zvolíte znovu. To už není o solitérním Zemanovi, teď je to o vás.“
Tam někde hluboko uvnitř, tam to je. Tohle vám imponuje nebo vám to nevadí. Slyšíte na líbivá hesla a plané sliby o řešení velkých témat, které žádný prezident nemůže dodržet. A po každém dalším excesu si jen řeknete „to nic, když on přece udělá, zařídí…“ – to, co za pět let neudělal, ale o čem pět let mluvil.
Možná volíte tak trochu sami sebe. Hodně štěstí.
Tell me tell me mirror screen who will be the beauty queen…