Sbohem a díky za všechny ryby…
Byl jednou jeden zvláštní chlapík. Říkejme mu Salvatore – tak, jak si říkal on sám. Duše zbloudilá, neklidná povaha. Chlap, který sedlal Rosinantu a svýma starýma rukama se snažil ulamovat lopatky větrných mlýnů. Jeden z posledních šlechticů ducha, nepřipravených žít v této svinské době. Dobrák, nezasažený virtuální realitou – dokud jsem ho do ní nezatáhl já. Milovník dobrého čaje a špatných filmů, fyzicky slabý, ale přesto silný.
Salvatore už není. Umřel na nemoc, kterou přežije málokdo – na blbej život.
Jak jsem řekl, Salvatore nebyl obyvatelem virtuálních zákoutí, dokud jsem mu neukázal, že něco takového existuje. Je mi líto, že jeho téměř první zkušenost s tím, co ho v té bažině může potkat, byla zrovna tahle. Ve své pošetilé důvěře v dobro cítil potřebu vyjádřit se k něčemu, co se ho netýkalo. Na mou radu se při tom ukryl za anonymizér – jeho adresa byla velmi výmluvná a zneužitelná a já jsem cítil potřebu chránit ho před těmi, kteří osobní data bez zábran zneužívají proti těm, které považují za své nepřátele, kteří pronásledují jiné, sledují a zveřejňují jejich aktivity jen pro pouhý nesouhlas s jejich názorem.
Protože byl Salvatore někomu nepohodlný jako já, byl označen za gravera, což je jistě ta nejhorší urážka, které se mohl dočkat. Nuže, nebyl to tak úplně graver. Možná jen trochu a v něčem – a na to jsem hrdý. Myslím, že mu někdo dluží omluvu a věřím, že se jí dočká.
Díky za všechno, Salvatore. Chtěl bych být v mnohém jako ty – a v mnohém zase ne. Neměl jsi sílu bránit se tomu, co se kolem tebe dělo a byl jsi příliš hrdý na to, abys mě to nechal udělat za tebe.
Jo, a ty ryby byly fakt dobrý.
Dobrých lidí je jako sraček. Ale takových, jako Salvatore, moc není.
škoda každýho dobrýho člověka:-(