Graverův virtuální choromyslinec

..aneb zastřel si svého zloděje

Kotlinkou zase hýbe šťavnatá kauza. Nejvyššímu soudu se opět podařilo vyvrhnout „průlomový“ judikát: zabití zloděje je vždycky vražda. K tomuto fenomenálnímu závěru (mediálně jako obvykle poněkud nešťasně prezentovanému rovnicí zabití = vražda) jej vedla kauza myslivce Bašty, který ve své sběrně načapal spoluobčany při pokusu transportovat materiál jiným než obvyklým směrem (tedy do sběrny) a narval to do nich ze shotgunu.

Oni tihle myslivci jsou jako Keyston cops – taky nejdřív střílí po všem, co se hýbe a pak teprve myslí. V této konkrétní kauze by tedy asi bylo přinejmenším sporné, zda obviněný střílel skutečně proto, aby odvrátil bezprostředně a prokazatelně hrozící nebezpečí. Nicméně, je takový případ důvodem k tak zásadnímu rozhodnutí, které má být závazné pro české soudy? Obecenstvo by zřejmě očekávalo poněkud jiný verdikt. Zdůvodnění, že „prostá krádež není důvodem k rozrušení„, už je na úrovni The Simpsons.

Je nepochybné, že většina z nás se řídí heslem „můj dům, moje kastle“ a já jsem navíc přesvědčen, že zloděj bere za svou práci vcelku slušné rizikové příplatky (narozdíl např. od policajtů, kteří při výkonu služby riskují jistě víc), takže by ho nějaké to zastřelení nemělo nijak zásadně rozrušit.

Opak je bohužel pravdou. Stále dost pokroucená interpretace pojmu „přiměřená obrana“ (i když se snad blýská na lepší časy, problémy s posuzováním zejména proaktivního protiútoku budou vždycky) nutí občany přistupovat ke gaunerům velmi vstřícně. Obecně se doporučuje podat zloději občerstvení, provést ho bytem a upozornit na vybrané cennosti a zapůjčit potřebné nářadí, popř. manželku jako společnici. Před odchodem je pak vhodné požádat zloděje nočního zámečníka o potvrzení, že během čórky logistického úkonu neutrpěl žádné příkoří ani škodu. Pokud se jedná o příslušníka preferované menšiny (tzv. socially challenged), vybavte ho ještě dokumentem, ve kterém uvedete, že předmětné cennosti jsou darem v rámci tzv. přímo alokovaných sociálních dávek. Pokud trváte na tom, že zloděje zadržíte do příjezdu místního šerifa, musíte poskytnout adekvátní komfort vč. možnosti sledování satelitních programů na pořádné widescreen mašince.

Tak to by asi byl vox popapuli, který si vyslechl i Ó Nejvyšší soud a své závazné rozhodnutí poněkud refrázoval: zabití zloděje je vraždou jen tehdy, když už je na útěku. Nu což, broky v rusuturu či vidle v zádech (jakkoliv slastně to zní) už zjevně nejsou nutnou obranou, použitou v krajní nouzi.

Otázkou je, jak poznat, že už je zloděj na útěku (a hlavně jak ex post dokazovat, že v okamžiku, kdy jste stiskli spoušť své bazuky, na útěku nebyl). V těchto případech doporučuji utíkavšího požádat, aby se otočil, neboť soudy mají tendenci posuzovat vstřel v zádech poněkud hystericky. Ostatně i když ho střelíte zepředu, musíte si dát záležet – pokud přežije, bude tvrdit, že utíkal pozpátku. Naprosto ideální je nechat ho podepsat, že se zastřelil sám (v protokolu důsledně uvést, kam a kolikrát se chce picnout) a pak ho zdvořile požádat (koule ve svěráku tomu můžou pomoci), aby tak učinil.

Ne, nikdo tu nechce Wild West, kde bude každý střílet po každém a sousedé budou řešit své spory mašínkvérem s tvrzením, že ten druhej šel krást. Jakkoliv je věc zdánlivě jasná, je tohle potřeba hlídat. Na druhou stranu, každý má právo hájit svůj majetek, zdraví a život účinným (a zdráhám se doplnit preventivním) způsobem.

Tyhle případy se nikdy nepodaří standardizovat – tady skutečně pomůže jen precedenční systém, který zmapuje typické situace a vytvoří modelové kauzy. Právě proto by závazná rozhodnutí nejvyššího soudu měla být konzistentní a logická. Něco plácnout a za pár hodin to přeformulovat (pokud to někde cestou už nedeformovala média) budí dojem, že tam všichni chlastaj (že tam nasávají přinejmenším někteří, už je známo).

Pokud nevíte, jak se k tomu postavit, dám vám tip: je lepší být souzen dvanácti, než nesen čtyřmi.