Když jsem letos přemýšlel (občas se mi to stává), kam se zase nepodívám, byl jsem instruován, že chci do Ruska. Ну, почему бы и нет. Нужно выяснить, что изменилось за тридцать лет. Takže to byla Moskva, Leningrad (dnes se prý už jmenuje jinak, ale pořád je to Leningrad) a nějaké ty vesnice v okolí (např. Carskoje Selo – dnes už se taky jmenuje jinak, ale… no nic.). Inu, za těch 30 let od poslední návštěvy se toho zase tolik nezměnilo. Za návštěvu to rozhodně stojí – Rusko je krásná země, na ulici a v metru se krade míň, než u nás (přesto jsem tam jednu ruku šátralku pocítil) a lidé jsou tam hodní skoro jako na Moravě.
Do galerie jsem vyvrhnul několik málo chaotických kartinek – řazení nemá žádný řád, pokud by vás zajímalo, co na konkrétní fotce je, pokusím se to zjistit.
Nějaké otázky? Nuže:
- Ne, Lenina jsem tentokrát neviděl (viděl jsem ho už dvakrát a stačilo).
- Ne, s Putinem jsem nemluvil – on zrovna mluvil s Mutti Merkel.
- Ano, rusky se ještě pořád nějak domluvím.
- Celkem asi 60 km choďmo.
- Ne, není mi hloupé, že jsem tam byl zrovna u výročí internacionální pomoci (to byl skutečný dotaz – pokud máte nutkání tahat poblitiku úplně do všeho, dejte si na to obklad a neotravujte s tím ostatní).
- Ano, moc se mi tam líbilo, i když Rusko není v NATO ani v EU (viz předchozí bod).
- Boršč, soljanka, kyselá rybka, šašlik, kvas, vodka a další dobroty. Pokud tam zavítáte, v supermarketech najdete vakuově balené sušené rybky (řezy i celé) – tohle opravdu doporučuju. Tímto děkuji personálu gruzínské restaurace Kazan Mangal za poskytnutí azylu a výborný Friday Avenue lager – myslím, že tak rychle vypít dvě piva ještě nikoho neviděli.