Herodes, to byl král!

📂This entry was posted in📎and tagged

…aneb Trampoty pana hrocha

V minulém životě jsem byl hroch. V tomto životě se jím snažím být a v tom budoucím jím chci být zase. Projevuje se to tak, že se válím v teplých, zahnívajících kalištích a s otevřenou tlamou čekám, kdo mě čím nakrmí. Dolce vita.

Téměř každý víkend se chodím válet do svého oblíbeného kaliště, vybaveného bublinkovým bazénkem a parní cimrou, ve které se spolu s ostatními hrochy pářím. Kaliště se honosí vzletným a (jak vidno dále) eufemistickým titulem „relaxační bazén“ a jest vybaveno úsměvným provozním řádem, který (m.j.) zapovídá kaličům řvát, cákat, plavat a vysírat gravera. Leč na řád kaliště téměř všichni kálí. Nezodpovědní rodičové odporně zmutovaných fakanů plní kaliště nechutnými plody své hříšné tělesné koincidence (okázale při tom ignorujíc jiné kaliště, výslovně určené pro tetelení nedospělců) a dovolují jim dopouštět se těch největších hanebností.

Při kalení jsem neustále vytrhován pocitem, že mi na hlavě sedí pavián. Po procitnutí zjistím, že to není důsledek mé meditace, ale nahá realita. Tedy nahá… – na rusuturu to mělo plíny, o jejichž obsahu nechci ani spekulovat. Jaké hovado pustí do bazénu smrada v plínách? Když to ještě (nebo už) neudrží obsah útrob, zabalte to aspoň celé do igelitového pytle!

Kdyby to aspoň nevydávalo zvuky. Ale to ne – Yetti v říji by se za ty skřeky nemusel stydět! V kališti se obvykle snažím klimbat a nevnímat mrzkou realitu, ale když mne z meditace vytrhne ryk kastrovaného orlosrnce, mám pocit, že budu potřebovat plíny sám.

Aby toho nebylo dost, rodičové poskytují nezvedencům k jejich vražedným hrátkám ještě i zbraně! Umíte si představit, jako bolí úder plastikovou kačenkou do koulí? Jak je vůbec možné, že se ty rouhavé ropuší odpornosti dokážou vždy přesně a neomylně trefit zrovna tam? To vyžaduje intenzívní výcvik! A o plovacím kruhu soudím, že nepatří na můj krk, ale nacpat rozjívenému děťátku do jeho sotva ozubené tlamky (a nechat ho nafouknutý).

Cože? Že si můžu stěžovat rodičům či personálu? Ne, že bych to nezkusil. Validnější odpověď by mi asi poskytl i úplně zhulený prasodlak. A to jsem svou prosbu o klid formuloval tiše, klidně a zdvořile – jak je ostatně mým zvykem. Abych nevypadal odtažitě, dokonce jsem se jednoho obzvláště vydařeného tatínka (byl zgrclý a chlupatý jako Alien) zeptal, jestli má ještě nějaké další děti pro případ, že mu to jedno utopím, jestliže mi ještě jednou šlápne na hlavu a ještě se tomu bude smát.

Parní komora je rovněž nebezpečným a nehostinným místem. Dětičky samotné se této atrakci snaží vyhýbat, jejich pomatení rodičové se je tam ovšem snaží nacpat násilím – zřejmě za trest nebo aby si je před pozřením předehřáli. Diskuse se samozřejmě odehrávají mezi vraty, takže z parní komory se stává prostě jen komora. Následující dialog není fikcí (tedy skoro):

  • Maminko, já tam nechci – je tam horko!
  • Nekecej a mazej dovnitř – je to zdravý. (jo, pro toho spratka by bylo zdravý, kdyby tam zůstal tak týden – a ostatní by si taky polepšili)
  • Maminko, mě to pálí do krčku!
  • No, tak nedýchej!
  • …(asi půl minuty pauza)… Co? Cože? Ježíšmarjá, dýchej, dýchej!
  • Maminko, já nic nevidím! Kde mám očička?
  • No, tak jdeme pryč. Příště zase můžeš někam chtít! (sic!)

To se pak nelze divit, že se mi před okama odehrávají scény, plné násilí, představuji si, jak voda rudne dětskou krví a všemi opovrhovaný král Herodes se mi ve světle událostí jeví prostě jako fér borec, kterej holt věděl, co je prevence.

Tak na viděnou v lázních. A děti vezměte sebou. Obr Koloděj má lidi rád…