Graverův virtuální choromyslinec

Dnes mi nějaké chytré a drzé zařízení připomnělo, že tento měsíc uplynulo již 40 let od okamžiku, kdy jsem napsal svůj první program v COBOLu (COBOL je programovací jazyk pro skutečné programátory). A tak jsem se rozhodl při této příležitosti doplnit svůj epos From Infantility to Senility o další z úvah o těch starých, dobrých časech – tentokrát na téma Fullstack developmentu.
Kdo je dnes Fullstack developer? To je pojídač koláčů, který nedokáže pokrýt celý rozsah vývoje projektu a musí se o skývu chleba dělit s dalšími. Typicky jde o vývoj backendu (něco, co skutečně nějak funguje) a frontendu (něco, co se snaží tu funkcionalitu předstírat před uživatelem), může ale jít i o jemnější členění na různé funkční segmenty, které se vzájemně propojují a s proklínáním se snaží spolupracovat.

Poslyšte, chtěli byste, aby se s vámi někdo podílel na vašem vývoji a pracoval s vaším kódem? Já tedy ne a kdybyste viděli některý z mých programů, taky byste nechtěli. S pietou vzpomínám na kolegu, který při pohledu na jeden můj obzvlášť vydařený program prohlásil, že když lidi jako já můžou programovat, tak lidi jako on jsou na světě zbyteční. Roztrhal na sobě oděv a odešel do jakéhosi ústavu uprostřed šumavských hvozdů, kde dodnes programuje AS/400 v CISC assembleru.

Tedy, za těch starých a… hm, lepších časů byly segmenty a fáze vývoje odlišné. Jak pracoval takový skutečný programátor (tedy např. já)?

• • 10 Na začátku všeho byl papírový formulář. Čtverečkovaný, s číslovanými řádky a sloupci (cobolisté vědí, proč). Do tohoto formuláře programátor zapsal svůj kód.
  • 20 Formulář s kódem se pak odevzdal soudružce, která na děrovacím stroji Aritma přepsala kód do děrných štítků. Ty pak svázala gumičkou, zabalila do papíru se jménem programátora a uložila do krabice.
  • 30 Programátor vyzvedl štítky a odnesl je do výpočetního střediska, kde je odevzdal tzv. operátorovi. To byla šlechta, která fyzicky pracovala s počítačem. Těm v létě horko nebylo.
  • 40 Operátor pak na sále vložil štítky do snímače a stiskem velkého zeleného tlačítka s nápisem PUSK v azbuce načetl program do procesní fronty.
  • 50 Počítač pak z procesní fronty zpracovával programy dle přidělených priorit (priorita se definovala charakterem drobné pozornosti, věnované operátorovi).
  • 60 Výsledky zpracování (zpravidla seznam chyb) obdržel programátor jako výstup z elektromechanického psacího stroje (tzv. psačka, dnes tomu říkáme console).
  • 70 V závislosti na prioritě jste si mohli na výsledek počkat nebo jste byli vyzváni k vyzvednutí následující den (když jste operátora nenaštvali, tak to déle zpravidla netrvalo – počítače tenkrát byly rychlé, ne jako dnes).
  • 80 No, a následovalo GOTO 10 (ano, Edsgere, já vím – GOTO Statement Considered Harmful). Programátor hořce zaplakal nad chybami, ze šuplíku vytáhl nové formuláře a na ně přepsal buď celý program, nebo jen ty řádky, které měly být změněny. To bylo sice překvapivě pracnější, protože pak bylo nutné vyjmout z paklíku pouze ty chybné štítky a nahradit je novými, ale zase to šetřilo lesy.

  Da capo al fine. Prostě na začátku něco položíte a postupně to budete doplácávat k obrazu sv… eh, Uživatele. Dnes se tomu říká agilní vývoj.
  Jednotlivé role v tomto procesu byly přísně segregované a téměř nikoho nenapadlo hrát tu, která mu nepříslušela. Pouze skuteční mistři, kteří byli svému umění bezmezně oddáni, se mohli stát fullstack programátory – své programy si sami děrovali i ládovali do stroje (ano, jen my nejlepší jsme byli vpuštěni na sál a směli nosit bílý plášť!).

  Tak backend byste znali – co býval ale ten frontend? Inu, přece ten perforovaný skládaný papír z řetězové tiskárny, na který pak zasmušile a s nedůvěrou hleděl Uživatel – v mém případě soudružka z osobního oddělení.

  Tak, teď už víte, kdo jsou opravdoví programátoři a kdo pojídači koláčů.