Mám rád kouzlo nechtěného. Mám rád takové ty záblesky geniálních momentů, kdy je několika slovy výstižně vyjádřeno něco, o čem se davy přou, jako by byly placeny v akordu. Na FB jsem nedávno postoval úsměvnou pouliční scénku:
Romský realizační tým ve složení manažer-politruk-nástěnkář má brainstorming nad výkopem. Jde kolem jiný rom s romanželkou (tedy doufám, že to nebyla ségra) a tlačí kočárek. Manažer na něj pokřikuje: „Héj, Férko, poď k nám robiť„. A Ferko odpovídá: „dyk némužu, zebraly by mně dávky, né?„.
Tahle jediná věta naprosto geniálně vystihuje tu mentalitu a přístup. Ferko ví, že když bere dávky, nesmí si vydělávat. Takže pracovat nebude, aby o dávky nepřišel. Ani náznak myšlenkových pochodů směrem „kdybych pracoval, nemusel bych brát dávky“. Haj hou.
A teď k nadpisu. Žádný strach, nebude to o imigrantech – tenhle fight rád přenechám pitomioidním konvičkám a dalším duševním gigantům. Bude to o arabských lázeňských hostech a jejich specifických sociálních zvyklostech. Arabové dělají v lázních bordel a chovají se jako svoloč. Ale o tom to taky není – v tom nejsou sami. Nakonec jsou to platící hosté, kteří obci a místním příživ… eh, podnikatelům cpou prachy pod tlakem (tedy předpokládám, že si léčebný pobyt platí sami), takže by locals mohli něco zkousnout. Ale v článku je pár úsměvných perel, jako např. „Někteří se chovají jako u nich, hodí na zem papírek a myslí si, že to hned uklidí služba.“ – nevím, ve kterých arabských zemích číhá na každém nároží nějaká služba, až někdo upustí papírek (nebo něco výživnějšího), aby ho mohla hned uklidit (tedy toho papírka, ne Araba).
Teď ale ten šrapnel: „oni navíc nepřijímají informace od někoho, kdo takzvaně není od nich„. A o tom to je. Jsou tu hosté, ale místní pravidla respektovat nebudou – přinejmenším jim žádný ďaur nebude říkat „děcka, u nás si do burnusů nesereme“ – od toho máme imáma. Sami ovšem požadují, abychom my v naší zemi jejich zvyklosti respektovali a akceptovali. Jak by s obdobným přístupem dopadl našinec u nich, je asi zbytečné spekulovat. Tahle jediná, zdánlivě nevinná větička jasně vykresluje, s kým máme tu čest a co nás čeká, když budeme mít podobných hostů víc, než málo.
A sakra. Tak to nakonec o těch imigrantech tak trochu bylo. Já za to nemůžu – už hořela, když jsem si do ní lehal.