• Tag Archives život; vesmír a vůbec
  • život, vesmír a vůbec

  • Ten rohlíček už nebudete?

    📂This entry was posted in📎and tagged

    Občan se nesmí nudit, anóbrž jinak začne vymýšlet kokotiny nebo se rozhlížet kolem sebe. O zábavu naštěstí není nouze – furt se něco děje. Tak copak tu máme tentokrát? Ředitel jakéhosi obecního krankenhausu se neotřelým způsobem pokusil zmírnit nářek zdravotních sester (samozřejmě i bratrů a jedinců variabilního pohlaví, abychom byli genderově korektní) nad těžkým pracovním údělem. Prohlásil, že se zdravotní ses… eh, no prostě ti všichni, přece nemají tak zle, když můžou po pacientech dojíždět jimi (tedy pacienty) nestlačenou chálku (pozn. překl. – pro cajzly: konzumovat nespotřebované pokrmy).

    V kontextu tohoto prohlášení je zcela jedno, jestli tomu tak skutečně je. Podstatné je, že si ten blb svým výrokem nasral do krku, sere si do něj dál ve snaze přesvědčit publikum, že to tak nemyslel a kdo to tak pochopil, je vůl, a jako bonus tedy fakticky přiznal, že se něco takového děje v jeho baráku. Nikdy mě nepřestane překvapovat, jak nedovyvinuté komunikační skills můžou mít a často mají i topmanažeři, u kterých je dialog s veřejností předpokladem.

    Ale je tomu tak skutečně? TL;DR: je. Obsáhleji: strýček graver je taky ředitel ústavu, takže o tom musí něco vědět. Strýček graver má ale i zkušenosti zezdola: býval totiž ve špitále lapiduchem i pracovníkem distribuce krmiva, takže to měl z první ruky a z obou stran. Nevydávám ovšem své zkušenosti (n.b. staré čtvrt století) za plošně platné co do místa i času – názor si udělejte sami (stejně už ho máte).

    Tam, kde jsem sloužil (interna jisté velké fakultní nemocnice), se futro pro pacoše distribuovalo z pracoviště, nazývaného Tablet. Kuchyně připravila nerezové tácy s nádobím a chálkou, tzv. dietní sestra to zkontrolovala (kolik čeho kam), pracovníci distribuce naložili tácy do nerezových vozíků, ty se zaplombovaly a lifrovaly na oddělení. Ze seřadiště si je přebírali sanitáři, případně ještěrkáři, kteří je odtahovali do vzdálenějších budov. Tady moc příležitostí k vytěžení nebylo – k lizu jsme se dostali (jako distributoři) jen na kuchyni. Na odděleních se vozíků chopily sestry (ne sanitáři) a roznesly chálku na cely. Pacoši měli nějaký čas na konzumaci, pak se z cimer posbíralo, co zbylo, a… a tady byla ta příležitost. Záleželo samozřejmě na stavu zbytků a odolnosti postkonzumentů, ale bylo toho dost. Něco bylo zcela nedotčené, něco jen trochu, ovoce se dalo dobrat bez problémů, klidně zůstal i nerozbalený taveňák… Jaká pravidla pro tohle platila oficiálně, netuším – v rámci vstupního školení mi nikdo neřekl, že něco takového (odběr zbytků) nesmím dělat.

    Zbytky zbytků se naskladnily zpět do vozíku a vrátily obráceným postupem na tablet. Tam se vozíky vyházely na pás, nádobí se separovalo a naládovalo do myčky, zbytky se podle druhu a konzistence rozdělily do plastových kýblů, které pak šly do chlaďáků (představte si márnici a víte, jak to vypadalo). Šlichtu z kýblů pak ještě odebírali zaměstnanci pro deputátní prasátka a jiné členy rodiny. Byl o to docela boj. Ze zbytků zbytků už se toho moc vytěžit nedalo, ale našli se otrlí jedinci, kterým ještě něco páslo.

    Kromě toho vznikaly přebytky už na kuchyni, které se vůbec nedostaly do distribuce. Vařit se muselo s rezervou, aby něco nechybělo, něco bylo normováno na určité kvantitativní bloky… Tyhle přebytky už jsme si rozebírali regulérně – podle interního předpisu si kuchaři, dietky a tabletáři mohli odnést definované množství. A nebylo toho málo – řádově litry na osobu. A to byl tedy řádný benefit – téměř dva roky jsem jako civilkář zcela legálně živil sebe a svou rodinu nemocniční stravou.

    Zpátky na začátek: tohle není apologie blbého ředitele. Sestry se mohly a měly ozvat proti tomu, že jimi jejich šéf pohrdá a dělá si z nich veřejně prdel (beztak na tu kuchyni leze taky). Jen by asi nebylo racionální příliš vehementně tvrdit, že žádné rohlíčky nebyly.


  • Savana hokna!

    📂This entry was posted in📎and tagged

    Včera (21. hlístopadu) v tichosti prosvištěl Světový den pozdravů. Netušil jsem, že něco tak přitroublého existuje, ale když už to tu máme, rozhodl jsem se tento významný den důstojně oslavit. Celý den jsem zastavoval kolemjdoucí a zdravil je různými bizarními pozdravy. K večeru mě Arnošti odvlekli smykem na koridor a pan doktor mě propustil až dnes ráno (proto to zpoždění). Zřejmě ovšem slavil i on – když mě uviděl, pěkně zdvořile řekl „no nazdar!“, „potěšpámbu“ a „notomněhovyndej„.

    Jak jistě víte, pozdravy jsou velmi lokální záležitost – každý kotec má svá specifika. Např. domorodci, obývající chatrče na úpatí medláneckého kopce, se až do vyhlášení Samostatné republiky Královo Pole zdravili několikrát denně pozdravem „zduř tvuj chuj„. Odpovědí pak bylo „aj tvuj chuj zduř„. Domorodý jazyk se bohužel nikdy nepodařilo zcela dešifrovat, takže skutečný význam těchto pozdravů není znám. Zřejmě jde o standardizované konstanty, jako např. v arabšině „salam alaikum / wa’alaikum salam„. Mladá republika ovšem i mezi domorodce přinesla gramotnost, takže začali používat místně obvyklý pozdrav „savana hokna„, který je titulkem tohoto vědeckého pojednání.

    Na periferii Štatlu, zejména v markrabství San Julec, pak místní kmeny používají pozdrav „zdar jak sviňa!„. Tento pozdrav však smíte použít vůči jedné osobě pouze jednou denně – když ji vidíte poprvé. Pokud tak učiníte vícekrát, budete vypadat jako řeponi ze Stránské Skály. Těch je ovšem v posledních letech vzhledem k benevolentní migrační politice v Julcu stále víc, takže zapadnete.

    Na samém konečníku Štatlu, v pohoří Monte Bú (již na dohled hranic s Mongolskem), se domorodci očichávají, ovšem pouze mezi sebou. Jste-li cizinec, varujte se zdejší lid očichávat – jednak smrdí jak mokrý bobr a druhak vám hrozí snězení. Domorodci sami cizince rovněž neočichávají (výjimkou je zkouška čerstvosti před konzumací).

    A jak je tomu třeba u protinožců, v chanátu žižkovském? Ve slavném románu „Z tajností žižkovského podsvětí“ se můžete dočíst o pozdravu „kamsesemse retepos erovee“ (přibližný překlad je „my k vám taky nelezeme„).

    Velmi přátelský a pohostinný národ, obývající úrodné údolí na soutoku řek Dunaj a Khwae-Yai, se pak zdraví souslovím sice delším, leč již proniknuvším i do našich krajů: „paldopiči pokial ti pekne hutorim„.

    A jak je tomu ve vašich krajích? Jaké pozdravy používáte ve svém rodném rusuturu?


  • Vy (mně) taky!

    📂This entry was posted in📎and tagged

    Hashtag #MeToo označuje kampaň, která měla původně (if at all) upozorňovat na sexuální obtěžování a násilí, páchané na ženách (mužů coby objektů sexuálního útlaku se netýká). Spustila ji aféra amerického filmového producenta Harveyho Weinsteina, který se zmíněnému hobby měl oddávat v míře větší, než malé.

    Continue reading  Post ID 929888


  • O plochosti světů obydlených

    📂This entry was posted in📎and tagged

    Vesmír je báječné místo pro život. Myriády (nevíte někdo, co to slovo znamená?) bytostí inteligentních i zcela pitomých si v něm užívají své žití (ctihodného tajemníka Pangalaktické ligy nežijících tímto zdvořile žádám, aby mne tentokrát ušetřil své agitace). Mnohé z těchto bytostí (dobrá, voni tajemníku, tak tedy i NEbytostí, ale už fakt jdou do rusuturu) však marně tratí svou existenci v temném bludu, pokud jde o tvar hroudy, na které se nalézají.

    Continue reading  Post ID 929888


  • Aštar Akbar!

    📂This entry was posted in📎and tagged

    V Londýně (update: Barceloně, Cambrils,…) vjela dodávka do davu (vždycky jsem si říkal, proč se těmhle autům říká doDávka) pokojných moslemínů, relaxujících před měšitou. Došlo ke zranění a zřejmě i k zabití. Jako už několikrát předtím.

    K útoku se přihlásila náboženská organizace Tovaryšstvo Aštarovo. Nejvyšší duchovní vůdce sekty Schupp Hottam (známý jako Guru Kára) k tomuto zvrácenému činu řekl toto:
    Ve svaté knize V’Chrchl jest psáno: „Kdo pochybností o Tom, jenž nás vede, jest nakažen, budiž uvržen v Rusutur nejsmrdutější. A protivil-li se Mu mečem či prakem, tak votém už žádná – vodďát ho jak névíc!“
    Na dotaz redaktora vládního média Toaletní Listy, co přesně tento poněkud neuchopitelný citát znamená, odpověděl Hottam takto: „To maj za to, zmrdi„.

    Continue reading  Post ID 929888