Je normální být blázen

📂This entry was posted in📎and tagged

Imperativy sociální korektnosti dnešní doby velí, že blázen se neříká. Tento zavedený termín lze použít jako nadávku či hanlivý přívlastek, ovšem nesmí se tak říkat bláznům. Pro ty jsou rezervovány pojmy jako psychicky alternovaný jedinec a jiné sémantické lahůdky. Ostatně být tak trochu alternován a mít svého osobního mozkodlaba je v hóch kruzích in – kdo je normální, je nenormální a nezajímavý. Choroby ducha jsou dnes kladeny na roveň chorobám těla a někdy je to tak dobře.

A někdy se to zvrtne. Psychicky alternovaný blázen, v minulosti neúspěšně debláznovaný a hostovaný v šaškecu, to nedá, chopí se nějaké zbraně a zrobí veliký průkak. Následuje (jako po každém průkaku) hledání viníků, trestání nevinných, patetická gesta a sliby, odborníci se předhánějí v protichůdných hodnoceních (psychoalternant svůj čin plánoval vs. vůbec nevěděl, co dělá)… a skutek, jako vždy, utek. A hodně daleko. Společnost se dopouští stále stejné chyby: na průkazně nebezpečné jedince pohlíží primárně jako na nemocné, sociálně vyloučené, etnicky z(ne)výhodněné (teď nevím, jak je to správně)…

Ten chudák je přece nemocný – neodpovídá za své činy, musíme ho léčit a přitom dbát na to, aby se o psychiatrii nemluvilo jako o prostředku ku zbavení se nepohodlných (jestli mě vydědíš, dám tě pod kuratelu). Zavřít někoho do choromyslince na delší dobu není jen tak a posudky jsou… jaké jsou. Jediný verdikt tak často rozhodne o strašlivém neštěstí. Chybí nám schopnost vnímat nebezpečné magory především jako nebezpečné magory. Ve jménu jejich práv umíme pošlapat práva všech ostatních. Magor udeří jednou, zavřou ho, pustí ho. Udeří podruhé, zavřou ho, pustí ho. Da capo al fine. Do ambulance dochází pravidelně a říká, že léky bere. Jsme z obliga. Udeří potřetí… no, s tím nic nenaděláme – mysleli jsme, že je v pohodě.

V mém domě bydlí schizofrenik, navíc ještě mentálně postižený. Jeho kurátor i psychiatr tvrdí, že není nebezpečný. Má období, kdy zuří, řve a podle zvuků, linoucích se z jeho nory, zřejmě přestavuje nábytek. Pak stráví pár měsíců v šaškecu, zřejmě mu upraví medikaci, vrátí se jako beránek. Přesněji řečeno jako zombík, který toho moc nevnímá. Pak ho odloví někde na ulici nebo v sámošce, protože je úplně dezorientovaný a neví, co chtěl a kam šel. Znal jsem ho už jako malého kluka, celá jeho rodina byla jedna velká tragédie. V jeho světlejších obdobích jsem mu pomáhal, jak se dalo – nedokáže si ani vyměnit žárovku. Je mi ho líto, ale mám z něj strach. Jeho stav se neustále zhoršuje a už není pochyb, že někde pod permanentním dozorem by mu bylo líp. Nikdo nedokáže predikovat, co udělá. Nezbývá mi nic jiného, než se bát, doufat a snažit se být připraven. Stejně, jako vám.

Humanismus je strašná zbraň, když se obrátí proti člověku.