Childhood’s End

📂This entry was posted in📎and tagged

…aneb Konec jedné legendy

Pravověrní SFFH fanové nepochybně pamatují (a s úctou vzpomínají) na časopis Ikarie. U kolébky této legendy, zrozené z fanovského nadšení, které se už dnes nevidí, stáli SF dinosauři (pánové prominou smile ) Neff, Olša, Jiran a tuším ještě Adamovič (budiž mi odpuštěno, jestli jsem někoho vynechal), vydavatelem byla MF.
Celý život Ikarie, vycházející v letech 1990-2010, byl jedním velkým příběhem hledání formy a obsahu, bohužel (dle mého osobního názoru) hledání chaotického, nefunkčního a neúspěšného. Vydavatel nikdy nenašel způsob, jak v dynamické době rozvíjejícího se internetu a elektronických médií vůbec proniknout k dalším čtenářům. Drastické zdražování, provázející téměř každou změnu, tomu rozhodně nepomohlo. Vydavatel zjevně nepochopil, že monotematický časopis, cílený na (ve srovnání s jinými statistickými skupinami) poměrně malou část populace, nemůže bodovat formou superbarevných, hustě lesklých přebalů i vkladů a obsahem, který lze z velké části najít jinde (tedy online). Masívní podíl inzerce to taky nespasí, když má měsíčník nízkou čtenost a když začíná být trh zasycen jinými podobnými počiny (např. Pevnost, která už to tuším má od letošního ledna taky za sebou).
Ikarie tedy v r. 2010 skončila. Aby legenda nezanikla, pokusil se Ríša s Jiranem o resurekci a na troskách Ikarie uplácali z popela nového Fénixe. A protože si vydavatel Ikarie ponechal práva k názvu, zrodil se časopis XB-1 (což je, jak jistě nemusím fanouškům vysvětlovat, totéž, co Ikarie smile ). Fénixovo peří se ovšem (a bohužel) příliš nezměnilo – stejně jako pajšl. Ani XB-1 nenašel dostatek čtenářů, kteří by ho udrželi při životě, umírá na podvýživu a číslo 6/2013 je poslední. Zoufalé nápady jako komunitní financování či nějaké forma crowdfundingu zřejmě nemají šanci na realizaci.

Ikarie tedy zaniká podruhé, aniž by kdy vyrostla z dětských botiček. A nám nezbývá, než doufat, že se jednou přece jenom oklepe, napije čerstvé krve a vyhrabe se z hlíny k dalšímu životu. Otázkou ovšem zůstává, jaká životní forma to bude či by měla být. Bertík Ajnštajnů kdysi definoval šílenství takto: „doing the same thing over and over again and expecting different results„. Asi by to tedy chtělo začít jinak. Jenže jak? Kdyby měli být všichni potenciální čtenáři jako já, bylo by to „jednoduché“: zapomeňte na formu, soustřeďte se na obsah (kdo mě zná, ví smile ). To, co jednoduše a poctivě nezískáme někde na netu, tedy autorský obsah, zkrmíme v časopise. Diskuse, recenze, obrázky, publicistiku, možná i Vivisektora a filmfaroniádu můžeme mít online (třeba na webu časopisu), na online obsah se vždycky dá i z papíru ukázat třeba QR-kódem. Papír pak může být cost-effective, aby šel recyklovat či použít k založení požáru (na retichu prosím ne – tiskařská barva nedělá rusuturu dobře). Já osobně, pokud jde o čtení, zůstanu i přes svou digifilii asi už navždy věrný papírovým knihám a časopisům.

Nu což, Ikarie končí, ale fandom zůstává. Ještě mám někde všechny ročníky Ikarie svázané – kromě posledního, když už jsem si ji kupoval jen ze setrvačnosti a epizodicky. Stejně jako XB-1. Takže se mám k čemu vracet.

Jo, a ten titulek jsem si vypůjčil, aby to bylo stylové. ACC promine…


2 Responses to Childhood’s End

  1. Tak tentokrát už se snad trefím pod správný článek:

    http://www.casopisxb1.cz/zredakce/bojujeme-dal-konec-se-odklada/

    Tak všechno jinak a zpátky na stromy. Redakce po pompézním vyhlášení konce všech dní „přece jenom“ objevila zázračný recept na zachování kontinuity – totiž zdražení z 75 na 95 Kč. Něco takového ovšem nemohli vědět předem a rozhodli se k tomuto obtížnému kroku až po hysterických výlevech čtenářů na pokraji zoufalství nad zánikem časopisu.
    Nějaký odporný paranoik by si mohl myslet, že redakce sehrála na své zákazníky srdcervyvnou scénu, aby nastolila tu správnou atmosféru pro masívní zdražení.
    Inu, on asi fandom skousne leccos. Ale takhle se s těmi, kteří vás živí, přece jenom nejedná.