• Category Archives mašíblové a setapouši
  • magoři, šílenci, blázni, setapouši, sobí hnusci a vůbec paka všeliká

  • Ten rohlíček už nebudete?

    📎and tagged

    Občan se nesmí nudit, anóbrž jinak začne vymýšlet kokotiny nebo se rozhlížet kolem sebe. O zábavu naštěstí není nouze – furt se něco děje. Tak copak tu máme tentokrát? Ředitel jakéhosi obecního krankenhausu se neotřelým způsobem pokusil zmírnit nářek zdravotních sester (samozřejmě i bratrů a jedinců variabilního pohlaví, abychom byli genderově korektní) nad těžkým pracovním údělem. Prohlásil, že se zdravotní ses… eh, no prostě ti všichni, přece nemají tak zle, když můžou po pacientech dojíždět jimi (tedy pacienty) nestlačenou chálku (pozn. překl. – pro cajzly: konzumovat nespotřebované pokrmy).

    V kontextu tohoto prohlášení je zcela jedno, jestli tomu tak skutečně je. Podstatné je, že si ten blb svým výrokem nasral do krku, sere si do něj dál ve snaze přesvědčit publikum, že to tak nemyslel a kdo to tak pochopil, je vůl, a jako bonus tedy fakticky přiznal, že se něco takového děje v jeho baráku. Nikdy mě nepřestane překvapovat, jak nedovyvinuté komunikační skills můžou mít a často mají i topmanažeři, u kterých je dialog s veřejností předpokladem.

    Ale je tomu tak skutečně? TL;DR: je. Obsáhleji: strýček graver je taky ředitel ústavu, takže o tom musí něco vědět. Strýček graver má ale i zkušenosti zezdola: býval totiž ve špitále lapiduchem i pracovníkem distribuce krmiva, takže to měl z první ruky a z obou stran. Nevydávám ovšem své zkušenosti (n.b. staré čtvrt století) za plošně platné co do místa i času – názor si udělejte sami (stejně už ho máte).

    Tam, kde jsem sloužil (interna jisté velké fakultní nemocnice), se futro pro pacoše distribuovalo z pracoviště, nazývaného Tablet. Kuchyně připravila nerezové tácy s nádobím a chálkou, tzv. dietní sestra to zkontrolovala (kolik čeho kam), pracovníci distribuce naložili tácy do nerezových vozíků, ty se zaplombovaly a lifrovaly na oddělení. Ze seřadiště si je přebírali sanitáři, případně ještěrkáři, kteří je odtahovali do vzdálenějších budov. Tady moc příležitostí k vytěžení nebylo – k lizu jsme se dostali (jako distributoři) jen na kuchyni. Na odděleních se vozíků chopily sestry (ne sanitáři) a roznesly chálku na cely. Pacoši měli nějaký čas na konzumaci, pak se z cimer posbíralo, co zbylo, a… a tady byla ta příležitost. Záleželo samozřejmě na stavu zbytků a odolnosti postkonzumentů, ale bylo toho dost. Něco bylo zcela nedotčené, něco jen trochu, ovoce se dalo dobrat bez problémů, klidně zůstal i nerozbalený taveňák… Jaká pravidla pro tohle platila oficiálně, netuším – v rámci vstupního školení mi nikdo neřekl, že něco takového (odběr zbytků) nesmím dělat.

    Zbytky zbytků se naskladnily zpět do vozíku a vrátily obráceným postupem na tablet. Tam se vozíky vyházely na pás, nádobí se separovalo a naládovalo do myčky, zbytky se podle druhu a konzistence rozdělily do plastových kýblů, které pak šly do chlaďáků (představte si márnici a víte, jak to vypadalo). Šlichtu z kýblů pak ještě odebírali zaměstnanci pro deputátní prasátka a jiné členy rodiny. Byl o to docela boj. Ze zbytků zbytků už se toho moc vytěžit nedalo, ale našli se otrlí jedinci, kterým ještě něco páslo.

    Kromě toho vznikaly přebytky už na kuchyni, které se vůbec nedostaly do distribuce. Vařit se muselo s rezervou, aby něco nechybělo, něco bylo normováno na určité kvantitativní bloky… Tyhle přebytky už jsme si rozebírali regulérně – podle interního předpisu si kuchaři, dietky a tabletáři mohli odnést definované množství. A nebylo toho málo – řádově litry na osobu. A to byl tedy řádný benefit – téměř dva roky jsem jako civilkář zcela legálně živil sebe a svou rodinu nemocniční stravou.

    Zpátky na začátek: tohle není apologie blbého ředitele. Sestry se mohly a měly ozvat proti tomu, že jimi jejich šéf pohrdá a dělá si z nich veřejně prdel (beztak na tu kuchyni leze taky). Jen by asi nebylo racionální příliš vehementně tvrdit, že žádné rohlíčky nebyly.


  • Klinika: naškrobená realita

    📎and tagged

    Ke kauze Klinika se už vyjádřil každý, kdo má alespoň jeden otvor do rusuturu. Ačkoliv jsem při ranním aktu defekace shledal, že i já jsem takto anatomicky vybaven, nehodlám k tomu (tedy k tomu vyjádření, nikoliv k defekaci) nic zásadního přidat. Nebo pouze homeopaticky (see later).

    Úchvatný #fail jsem ale k tématu squattingu vyrejžoval na Twitteru pana Škroba. Pan Škrob je jedním z autorů hergotrubriky rádia ČRo Wave (dalším z autorů je např. nechvalně proslulý člen kolektivu a mluvčí Kliniky Jakub Ort, známý výroky „demokratizace vlastnictví“ a „fetišizace vlastnického práva“ – tolik ke zdroji) *). Pan Škrob vyznává teorii, že mezi soukromým a osobním vlastnictvím je rozdíl. To je vcelku pochopitelné – ponechává si tak zadní vrátka pro případ nepříjemných dotazů, zda by se stejně vstřícně stavěl k „demokratizaci“ svých vlastnických práv. Idea je jednoduchá: mám právo využívat něco, co je ve vlastnictví jiného a nikdo mi to nesmí sebrat. Onu zásadu z časů totalitních „co je tvoje, je i moje a na moje věci mi nesahej“ někteří z nás pamatují.

    Nevertheless, pan Škrob svou teorii podpírá grafikou, která ilustruje nikoliv rozdíl mezi soukromým a osobním vlastnictvím, leč mezi vlastnictvím a držbou. Ten elementární rozdíl je právě v přítomnosti či absenci elementu práva. Zatímco vlastnictví musí být vždy lege artis, držba nikoliv. Držba je obecně výkonem vlastnického práva, ať již legálním či nikoliv. Zde se tedy pan Škrob úspěšně zhostil role užitečného idiota a hodil na sklo pravou podstatu squattingu: squatting je transformací vlastnictví v držbu, provedenou násilnou a nelegální cestou. Quod erat demonstrandum. Humpf. Děkujeme, pane Škrobe.

    A teď ta homeopatická dávka: svezl jsem se ve fb diskusi na téma Klinika a squatting obecně. Hemžili se tam lidé, se kterými jsem se na toto téma ještě nepohádal a názory některých z nich mohly být zajímací. Inu, byly. Kdybych dostal bůra za každé to „se squattingem nesouhlasím, ale…„, můžu strávit dovolenou na Floridě. Kromě klasiky „když se o to nikdo nestará, tak je to moje“ (rozšířené o návrh zákona, který by to legitimizoval, přičemž parametry by hodnotil uliční výbor) se tam objevovaly apologie squatterů – jsou to aktivisté, tedy jen nekecají, ale taky něco dělají, jsou to vyznavači alternativního životního stylu, hledání viníků ex machina vč. kolektivní viny… Podstata problému se v diskusi vytratila – už na ni nezbyly síly.

    To je signum temporis – zeď před pravdou, postavená z keců. Od relativizace je jen krůček k legalizaci. A řekl bych, že už máme jednu nohu vpředu a druhou ve vzduchu.
    ______________________________________________
    *) a ještě něco ke zdroji: pro ČRo (tentokrát stanice Plus) komentuje Kliniku Apolena Rychlíková, redaktorka A2larm.cz, na jehož obsahu se podílí i Ort a Škrob. Vypečené veřejnoprávní médium, není-liž?


  • Vrtěti čučkařem

    📎and tagged

    Prezident České Republiky, pan Miloš Zeman, označil příslušníky zpravodajské služby BIS za čučkaře. Tímto označením měl v kontextu výroční zprávy BIS zřejmě na mysli někoho, kdo svou práci nevykonává kvalitně.

    Kolektiv našeho ústavu (přednosta, politruk/nástěnkář a dva Arnošti) si je vědom obecných a zažitých standardů pro výkon funkce prezidenta. S tímto vědomím, ve stavu zcela příčetném a střízlivém (Arnošte, polož tu flašku!), prohlašujeme, že prezident České Republiky, pan Miloš Zeman, je čučkař.

    Disclaimer: na obranu pana prezidenta se objevil i etymologický veletoč, že čučkař je ten, kdo něco pozoruje či sleduje. K tomuto prohlašujeme, že k dětskému pornu, nalezenému v počítači pana prezidenta, se náš ústav nebude vyjadřovat.


  • Demogracyje po zemanovsku

    📎and tagged

    Slunéčko naše zlatoústé se zase jednou rozhodlo oblažit nás hřivnou svého ducha (a tentokrát ani nepovolil Mluvčáčkovi vodítko). Zcela samo a bez podpěry konstatovalo, že kdo protestuje proti výsledkům voleb, není demokrat. Sic!

    Vedení našeho ústavu je ovšem tímto výrokem potěšeno, neboť je potvrzením naší diagnózy a důkazem dlouho zmiňovaného faktu, že je pan prezident papaláš, pohrdající celým národem. Tento výrok je totiž sám o sobě klasickým argumentačním klamem z kategorie Red herring (tedy odvádění pozornosti od skutečného problému nebo jeho podstaty).

    Nejsem si v reálu ani ve virtuálu vědom nikoho, kdo by protestoval proti samotnému výsledku voleb. To je totiž technikálie – konkrétní subjekty dosáhly takového procenta hlasů elektorátu, které jim umožnilo stát se prezidentem, popř. okupovat určitý počet seslí v tom velikém stanu, kde se démoni slézají, aby nám mohli škodit… Ok, možná několik stížností na průběh a samotný výsledek (tedy regulérnost) voleb bylo – nechce se mi to hledat, páč o tom to není.

    Nicméně, předmětem protestů není(fakt není, pane prasidente) výsledek voleb, leč atributy těch, kteří byli „demokraticky“ zvoleni – jejich morálka, minulost, chování, jednání… Výsledek voleb nám nezbývá, než akceptovat – lidi a strany byly ukotveny, další změna v dalších volbách. Tečka. V žádném případě nás to ale nezbavuje práva se k těmto subjektům vyjadřovat a protestovat proti zhůvěřelostem, které provádějí (byť se forma protestu ne každému zamlouvá). Tak to je, Milošu – se s tím smiř. Dokud tady budou úkazy, jako Zeman, Babiš, KSČM ve vládě a podobný kekel, budou kavárny, demošky, žumpy… (na něco jsem zapomněl, pane Ovčáčku?).

    Demokratické volby. Pět ovcí a pět vlků volí, co bude k večeři. Ať vyhraje kdokoliv, bude tady pět nespokojených. Mají snad předstírat, že jim chutná? Nasrat, jó nasrat! Zemana zvolilo (druhé kolo) 51 % voličů zúčastněných a 34 % volíčů oprávněných. Je tohle silný mandát, opravňující toho „výsledka voleb“ tvrdit, že druhá polovina má držet hubu a ještě slinit něco o demokracii?

    Víme tedy, jaká je představa prezidenta naší země o demokracii. Není to překvapivé. Je to jen odporné.


  • De profundis clamavi…

    📎and tagged

    Další návštěva sovětského folklorního uskupení Noční vlci vyvolala v kotlince opět nevídaný zájem a nekonečné fronty na lístky. Z nánosu fekálií tentokrát vybublal pan Foldyna – takto poslanec a místopředseda ČSSD. Pan poslanec se tulil brow-to-brow k jakémusi aktivistovi a nabízel mu nechutné buzerantské praktiky, což doprovázel vykřikováním tučných vulgarismů. Toto extempore se Aštarvíproč zcela nezamlouvalo stranickému šéfovi Hamáčkovi, který si ve své připokakanosti dovolil požadovat po panu Foldynovi omluvu. Té se (ne)dočkal v podobě tvrďáckého videa z posilovny, na které zpocený Foldyna ukazuje pokérované bicáky, zlatý řetěz a hysterický záchvat.

    Poselství je jasné: tohle jsou ti rovní kucí, kteří se nikoho a ničeho nebojí. Stádu je podsouvána premisa, že jediným vlastencem, zastáncem tradičních hodnot a zástupcem zájmů lidu může být pouze uřvaný, přisprostlý primitiv, kterému smrdí z huby, že by dechem zabil orla za letu. Slušnost je považována za slabost, protože v nádražním restaurantu, do kterého chodí Pepa s Máňou, se to prostě takhle nedělá. Na tohle musí slyšet skoro každý: stačí se ohodit jako neortodoxní homosexuál z Modré ústřice, vychraptět pár vulgarismů, doměkka podušených na zeleném mrmlu… a hned je všem slušným lidem jasné, že v téhle zemi můžete udělat pořádek jen vy. Co jiného, než ochlokracie, se může zrodit tam, kde si stádo dvakrát po sobě zvolilo zlého, mstivého, věčně nalitého křupanského skřeta, pro kterého jsou charakterové excesy denní kratochvílí. Another of a kind.

    Z hlubokosti, plné smrduté jíchy, voláme po lepších zítřcích. Ústa nám ucpávají výkaly, produkované těmi, kteří, za tímto účelem námi zvoleni, defekují nad námi a na nás. Brave new world…